Mít staršího bratra není žádný med. A být starším bráchou mladší sestry, to je taky pěkné nadělení. Možná že to znáte z vlastní zkušenosti: co chvíli naschvály, hádky a kravály, až uši brní a rodiče div netrefí šlak. To se pak zdá, že válka na život a na smrt bude zuřit do skončení světa. Ale když potom jde zčistajasna do tuhého, když se přivalí neštěstí, společné hoře naráz sfoukne všechny spory, člověk pochopí, že ve dvou se starost snáší líp, a přijdou vzácné chvilky vzájemného pochopení a pravého, třebas ostýchavě skrývaného citu.
Irča z prvního příběhu nám o tom dopodrobna a s gustem vypravuje a nešetří přitom bratra Kosťu ani sebe, jen aby se dopátrala, v čem a proč ty jejich prapodivné vztahy rozmotá až rána osudu. Hrdinka druhého příběhu je na všecky své obtíže sama. A ani to není, jak se zdá, zrovna velké štěstí. Zvlášť když se Táňa musí vypořádávat na vlastní pěst se všemi problémy, ve kterých se octne s mizejícím dětstvím za zády a nepohádkovým světem dospělých před sebou. Přátelství se starší kamarádkou jí sice v lecčems otevírá oči, na Lenčině příběhu poznává i druhou, trpkou stránku milostného vztahu, ale své místo v životě mezi dospělými si musí hledat a najít především sama v sobě, ať se jí to líbí nebo ne. A přesto, že za to zaplatí nelehkou ztrátou iluzí o vysněném kouzlu "senzačních setkání".
